jak jsme se stěhovali

Jsme zase zpátky v Českém středohoří, odkud oba pocházíme. Bydlíme na předměstí jednoho nepříliš hezkého města, zato ovšem s výhledem do té nejkrásnější krajiny. Bydlíme v domě u lesa s velkou zahradou a ovocnými stromy. Tohle je krátké povídání o tom, jak jsme se stěhovali.

Ráno stojím u okna v kuchyni a dívám se do lesa, kde létají sojky a nově nám teď létají na krmítko malé sýkorky. Tohle mě hodně baví, pít čaj a dívat se na les. Nevím, jak dlouho tu zůstaneme a jestli nám nakonec bude chybět velké město nebo třeba budeme naopak chtít vyhledat ještě větší samotu.

stěhování z Prahy

Poslední den v květnu 2020 jsme naložili poslední krabice do auta a rozjeli se ven z Prahy. Některé věci přicházejí v tu pravou chvíli. Myslím, že je to cítit tak nějak správně. Není to ani smutek, ani euforie, jen takový pocit, že se to děje dobře zrovna teď. Tenhle pocit mě doprovázel, když jsem opouštěla místo, kde jsme spolu s Lukym 8 let žili.

bermudský trojúhelník

Hodně mě překvapilo, kolik věcí může člověk nashromáždit v 1kk. Že se budeme celkem nakládat do 3 aut, sice osobních, mi přišlo úplně neuvěřitelné. A to jsme tolik věcí vytřídili a odnesli do Bermudského trojúhelníku! Asi bych měla říct, co je Bermudský trojúhelník. V Dejvicích kousek od našeho bytu vzniklo místo na zídce, kde se pravidelně objevovaly a mizely různé věci. Od oblečení, knih, po kuchyňské náčiní, zkrátka všechno, na co si vzpomenete. Ráno tam byly tenisky a knihy a odpoledne už byly pryč a nahradilo je povlečení, záclona a žehlička. Úžasné místo! 

Tak jsme tam poslední měsíc nosili naše věci, kterým jsme chtěli dát sbohem, ale bylo nám líto je vyhodit. Všechny postupně zmizely, až na Lukyho tenisky…

jak jsme se stěhovali dovnitř a moji rodiče ven

Náš proces stěhování byl o něco náročnější v tom, že jsme nepřijeli do prázdného bytu. Během našeho stěhování dovnitř se totiž moji rodiče stěhovali ven. Chvíli jsme tak všichni žili mezi krabicemi. Když ale věci postupně mizely a vznikaly nové prostory, tak mě začalo postupně bavit vymýšlet, co by se mohlo předělat a jak ten prostor udělat víc náš. 

Máme veliké štěstí, protože tenhle dům je hodně starý a má i spoustu starých věcí na půdě. A tak máme starou lavici a stůl, které dělal můj pradědeček. Stůl dělal s mým tatínkem, který podle mě zdědil dědovo truhlářského ducha a tomu stolu přidělal kovové nohy. Židle z půdy jsme začali barvit a celkem se těším, jaké pestré židle kolem stolu nakonec budou. Opravili jsme starou kuchyňskou skříňku a z modřínových fošen na seníku do ní udělali nové poličky. Na rekonstrukci čekají ještě dvě skříně, ve kterých leta byly kompoty.  Od babičky s dědečkem jsme dostali nějaké staré nádobí po praprarodičích a taky jeden obrovský talíř, ze kterého prý můj tehdy asi 6 letý tatínek jedl koprovku. 

dům s příběhem

To se mi asi líbí nejvíc, ty příběhy. Taky to, že schovaným zaprášeným věcem můžeme dát znovu život. Pokud máte takové štěstí jako my na starou půdu, běžte se tam mrknout. Třeba na Vás čekají taky úžasné poklady a příběhy. Třeba najdete dědovo milovaný hrneček, maminčiny šaty z maturáku nebo krabici s dopisy a psaníčky, které si Vaše mamka posílala s kamarády pod lavicí. Zjistíte, že pradědeček hrál na heligon a choval holuby nebo že babiččin bratr chtěl být kulturista a svařoval si podomácku činky. Jo a je to ten bratr, který má teď veliké břicho. Nebo třeba jen najdete svoje lego z dětství a vzpomenete si, jak jste ho spolu s rodičema a ségrou stavěli.

Věci jsou jen věci, ale některé kromě užitku nesou i příběh. Automaticky to pro nás neznamená zachovat každou věc, kterou najdeme. Někdy se ale skrze ní právě dozvíme zajímavý příběh. Nebo se rozhodneme, že nám ještě může sloužit a je to tak alternativa k tomu si koupit věc se stejným užitkem, ale novou.

MarťaskaZ